Vracíme se se psem z procházky, pes se ve dveřích vrhá do útrob bytu, zatímco já se zouvám. Vzápěti se pes vrací a v tlamě nese dárek pro mě. Protože mě přece musí přivítat, když se vracím domů. Nosí mi svou hračku, špinavou ponožku, účtenku, kousek toaleťáku. Je nešťastný, když nic nemůže najít. Popadne těžké baganče mého syna, div si tlamku nevykloubí, a doplouhá ji ke mně. Jsem vděčná za to, že mě má rád.
Bill Clinton poté, co přestal být prezidentem USA, si postěžoval, že najednou na něj nikdo nemá čas. Že lidé, kteří se dříve mohli přetrhnout, aby byli vidět na fotce s ním, najednou jsou zaneprázdnění. Že jediný, kdo nezměnil svůj přístup k němu, je jeho vlastní pes.
Jsem vděčná za to, že nikdy nebudu padat z takové výšky. Z žádné výšky nebudu padat. Protože z mých "vysoko" se nepadá.
Jsem vděčná za knihu "Cestou intuice." Za lékařku Naďu, za filosofa Tomáše, kterému v deseti letech odooperovali zhoubný nádor na mozku a který nám nesmírně vážně vykládal, že to bylo to nejlepší, co ho v životě potkalo. Dokázal s handicapem vystudovat vysokou školu a oženit se. Objímali jsme se ve trojici. Já, Naďa, Tomáš.
Když zakloním hlavu a začnu zhluboka a pomalu dýchat, vstoupí do mě štěstí. Funguje to, zkuste to taky. Rozdýchat ten knedlík úzkosti, který do vás vpašovává vaše podvědomí.
