Den, kdy bylo psům postaveno mramorové schodiště do nebe
Vracíme se se psem z procházky, pes se ve dveřích vrhá do útrob bytu, zatímco já se zouvám. Vzápěti se pes vrací a v tlamě nese dárek pro mě. Protože mě přece musí přivítat, když se vracím domů. Nosí mi svou hračku, špinavou ponožku, účtenku, kousek toaleťáku. Je nešťastný, když nic nemůže najít. Popadne těžké baganče mého syna, div si tlamku nevykloubí, a doplouhá ji ke mně. Jsem vděčná za to, že mě má rád.
Bill Clinton poté, co přestal být prezidentem USA, si postěžoval, že najednou na něj nikdo nemá čas. Že lidé, kteří se dříve mohli přetrhnout, aby byli vidět na fotce s ním, najednou jsou zaneprázdnění. Že jediný, kdo nezměnil svůj přístup k němu, je jeho vlastní pes.
Jsem vděčná za to, že nikdy nebudu padat z takové výšky. Z žádné výšky nebudu padat. Protože z mých "vysoko" se nepadá.
Jsem vděčná za knihu "Cestou intuice." Za lékařku Naďu, za filosofa Tomáše, kterému v deseti letech odooperovali zhoubný nádor na mozku a který nám nesmírně vážně vykládal, že to bylo to nejlepší, co ho v životě potkalo. Dokázal s handicapem vystudovat vysokou školu a oženit se. Objímali jsme se ve trojici. Já, Naďa, Tomáš.
Když zakloním hlavu a začnu zhluboka a pomalu dýchat, vstoupí do mě štěstí. Funguje to, zkuste to taky. Rozdýchat ten knedlík úzkosti, který do vás vpašovává vaše podvědomí.
Den, kdy Bůh říhal do dlaně a všichni si nasadili trnové koruny
Včera jsem mohla celý den přemýšlet a meditovat. Přemýšlet nad svými sny a jít dlouhou cestou odpouštění. Celý víkend jsem si vykládala s lidmi o neuvěřitelné síle odpouštění. Vykládala jsem si se dvěma sestrami, zemřela jim maminka, před měsícem. Z její smrti zřejmě někoho vinily. Tak těžce přistupovaly na teorii o odpouštění. My nemusíme souhlasit, ale odpouštěním se osvobozujeme. Zkoumám bedlivě své vnitřnosti při vyslovování určitých jmen. A ano, je tam klid. Žádné úzkostné sevření. Jsem za to vděčná.
Jsem vděčná za své sny.
Syn by chtěl vidět Grand Kanyon. Jsem vděčná za sny svého syna.
Chlapeček se dnes na mě culil a hulákal na mě "babičko". Koketoval se mnou opět přenáramně. Jsem vděčná za všechny své chlapečky a tu jednu zrzavou panenku.
Nejhoršími chybami v komunikaci je odsuzování, posuzování, kritizování, obviňování. Všichni to děláme. Všichni jsme někdy obětmi a někdy tyrany. Je dobré to pochopit. Ale výborné je zjistit, že najednou nemusím nic chápat. Že dlouhým procesem sebeuvědomování jsem dospěla k tomu, ŽE TO TAK PROSTĚ JE. Že skutečně neposuzuji, nekritizuji, neobviňuji. Že se vyřešila automaticky spousta mých problémů. Prostě jen tím, že je neřeším. Protože najednou nejsou významné a důležité. Jsem vděčná, když si uvědomím, jak se prohlubuje má svoboda. Protože člověk má k dispozici mnoho aspektů svobody. A v každé situaci si může zachovat svůj vlastní postoj k ní.
Jsem vděčná, že tohle vím.
Den, kdy se na ples Bohů vloudil muž v plenkových kalhotkách
Děda, takový ten prototyp chlapa, opravdového chlapa, leží v nemocnici, má na sobě toho andělíčka, ve kterých mají pacienti holý zadek. a má plenkové kalhotky.
Ochrnul, ztratil důstojnost, do zahnisaných proležených zad dostal infekci, tu nemoc nemocnic zvanou MRSA. Takový chlap. Takový prototyp chlapa. A přesto pořád doufáme, že my takhle nedopadneme.
Moje sobecká maminka řeší sama sebe. On ji někdo předběhnul ve strádání, jaká křivda. Jak obrovská křivda. Ne, že bych chtěla vnímat to obrovské ledové prázdno, které vychází z mé matky. Bohužel to vnímám. Bůh mě zatrať, jestli dopadnu stejně.
Středa, kdy se vařily plněné papriky a v novinách psali, že polibek matky usmrtil novorozence
Dvě studentky z USA nutily spolužačky k prostituci
Žena prodala dvě děti za papouška a 175 dolarů
Britové nahánějí radioaktivního ředitele školy
Celý článek
V pátek, kdy na orloji chyběla smrtka
Vecpala se mi Danka na návštěvu. Do toho nepořádku, mezi ty stovky knih volně se válející všude po zemi.
Uvařila jsem konev zázvorového čaje s medem a předložila vlastní rukou... koupené sušenky zvané esíčka, co jsou léta stejně dobré a skoro stejně tak i levné.
U dveří od záchodu, když odcházela, jsem jí říkala: "Můžu tu obejmout? objímám různé cizí lidí, chci si obejmout i tebe." A tak jsme stály u těch dveří od záchodu, a objímaly se. Dvě obstárlé ženy.
Jsem zvědavá, co si o tomhle období budu myslet, až odezní. Až odezní. Jestli odezní. Na tu bídu je zázrak, že žiju.
Hrabala jsem se pomocí googlu ve svých básních. Zaujalo mě, kolikrát jsem psala o strachu. Báseň, kterou otiskuji, se jmenuje přímo Strach. Ale: pobavila mě. A myslím, že už se nebojím.
Celý článek
Hrabala jsem se pomocí googlu ve svých básních. Zaujalo mě, kolikrát jsem psala o strachu. Báseň, kterou otiskuji, se jmenuje přímo Strach. Ale: pobavila mě. A myslím, že už se nebojím.
Celý článek
Vůně. Jak afrodiziakální záležitost. Jinak prý voní seno koním, jinak zamilovaným. Dnes k mému překvapení šla oknem do bytu vůně sekané trávy. Sekali to přerostlé obilí a trávu kolem domu.
Celý článek
Přečetla jsem si svůj poslední příspěvek na blogu. Co vlastně nutí člověka k tomuhle sebemrskačství, k tomuhle exhibicionismu na veřejnosti, k tomu trapnému odhalování?
Celý článek
Jak já jsem to dříve dělala? Jak jsem ten blog vlastně psala? mám pocit, že jsem to nikdy nepsala v žádném texťáku, ale rovnou jsem to chrlila na blog, což byla dost odvaha, vzhledem k tomu, jak často mě systém odhlašoval. Ale byla jsem prostě nabobtnalá slovy a ty vy mně vybuchovaly, až jsem se zalykala.
Celý článek
Jak by mohl skončit můj román, kdybych ho napsala
je ráno, po noci, kdy za dveřmi
pištěly divné černé koule
děti pláčou schoulené v chýši
David objímá Dorritku
Marion v kruh mezi nimi
ramínka dopředu v obranném gestu
kolínka do kříže, jedno koleno se druhého dotýká
a pak jediný dospělý pochopí, že ta chýše je
příliš nepevná
a vyjde ven před chýši, zavře děti na závoru
zády na dveře, čelem k nebezpečí
nejdřív budou koule sladce mluvit
budeš zase mladá, co ti to udělá
pusť nás na ty děti, v dálce, po pěšince
spěchá shrbený Vincek, trochu naděje,
ne toho ne, toho blázna ti
neomladíme, možná by, možná by...
červená mašle ve vlasech, záblesky, jaké to bylo
když tělo nebolelo, bok se zaoblí, v té chvilce
zrady cítí, jak se vrásky ukázněně narovnávají
prsa se nalévají, za zády David zašeptá
Marion, pusťte mě k vám, ať nejste tolik sama
a Marion náhle ví: já žiju tenhle svět, tenhle život, tyhle reálie
jak bych mohla žít bez Davida, bez Vincka
strání k řece se belhá Alžbětka, Ágnes, podpírají Vincka
broukají na něj jako matka, pojď, pojď, starý
pojď můj milý, musíme zachránit děti, Marion, Marion,
pláče stařec, vlečou nahrbeně jak oráči
kárku těch zbytečností, ale na světě nic není zbytečné,
v chýši pláčou děti, a o dveře je opřené tělo Marion. Nemá oči
nemá ruce, nemá nohy, koule piští popuzeně, vzdalují se k řece
a na trávě se ještě chvěje vytržené Marionino srdce, které nestačily sežrat.
Vincek, celý zakrvácený vkládá do otvoru v Marionině hrudi
zvláštní růžový sval, kde se naposled zachvěje. Pak s Alžbětkou
něžně odnášejí její tělo do obranného kruhu z bílých kamínků, aby nevystrašilo děti. Zapomněli na vlastnost všech dětí přijímat všechno, tedy i smrt
tím nejlepším možným způsobem, totiž jako součást života.
Když otevřou tu směšnou závoru, děti pláčou, a věší se kolem krku Alžbětce,
Ágnes objímá malou Doritku a pozoruje Vincka. A ví, že na světě existuje láska, a že není síly nad ni.
Jógín se prý pozná podle toho, že se usmívá
Jógín se prý pozná podle toho, že se usmívá
Celý článek
Ale spíše jde o sílu myšlenek. Čímž skončím se svou sebeprezentací. Stejně to bude příliš málo pro lidi, kteří mě rádi četli a nacházeli v mých textech lásku a porozumění, a příliš hodně pro lidi, kteří ve stejných slovech nacházeli nactiutrhání a zlobu. I takhle jde život.
Celý článek
Hledám něco, co by charakterizovalo to moje období, kdy jsem mlčela. To mé oféliovské období. Ale stejně se nestrefím.
Celý článek
Jsem totiž připravena přijímat lásku
Celý článek
Prolog: o čem pořád psát?
Celý článek
Nebude to chronologicky, jen tak, pro ty, co neví, co se se mnou děje...
Celý článek
V Pekingu mávne motýl svými křídly a do New Yorku místo slunce přijde déšť
takhle zní zhruba definice tzv. efektu motýlích křídel.
Že svět se mění maličkostmi.
Celý článek
Angelina Joli prý svým dětem neumí uvařit ani kaši,
dočetla jsem se na dnešních novinkách. No a?, říkám si naštvaně. No a? Proč by měla umět? Trochu mě to šouplo k tomu, kolikrát za život jsem vyslechla pomlouvání jedné ženy druhou. Kolikrát to bylo takové pomouvání, že jsem zhluboka dýchala, že vůbec netuším, jak s tím pomlouvačem bude nadále udržovat normální konverzaci.
Celý článek
